wz

Václav Hruška

Ze stoleté historie příbramského zlatníku

Toto pojednání bylo připraveno autorem Václavem Hruškou, členem ČNS pobočky Příbram, u příležitosti stoletého výročí dosažení tisícimetrové kolmé hloubky na dole Vojtěch v květnu 1875.

OBSAH

I.       Krátká historie o příbramském dolování
II.     
První zprávy o příbramském zlatníku
III.   
Slavné dny roku 1875 - třídenní "tisícimetrová" slavnost v Příbrami
IV.   
Příbramský zlatník v numismatické a odborné literatuře
V.    
Co říkají o pamětním zlatníku archivní materiály
VI.    K problematice českého opisu na příbramském zlatníku
VII.   Další osudy pamětních mincí
VIII.  Ještě jedna numismatická památka z roku 1875
IX.    Závěrem
X.     Použitá literatura a ostatní prameny

         Obrazová příloha

 

I. Krátká historie o příbramském dolování

Na obsah

Ražba příbramského zlatníku byla bezprostředně spojena s velkými událostmi, které se odehrávaly v roce 1875 na příbramském horním závodě na stříbro a olovo.

    V květnu tohoto památného roku bylo na Vojtěšském dole na Březových Horách dosaženo rekordu, který do té doby nebyl zaznamenán nikde .na světě. Po téměř stoletém úsilí celých hornických generací bylo v této šachtě dosaženo dne 8. května 1875 1000 metrů kolmé hloubky.

    Všechno to začalo v květnu v roce 1779, kdy valná hromada příbramských těžařů dvanáctého toho měsíce schválila založení nové kolmé šachty, která byla nazvána šachtou Vojtěšskou. Dne 11. října téhož roku 1779 počalo na hloubení nové šachty pracovat 16 kovkopů a 3 hašplíři. "Založením šachty té," píše vrchní horní správce František Babánek ve svém pamětním spise z roku 1875, "a jinými ještě opravami, jež řídil nový vrchní správce Antonín Alis, počíná pro hory Příbramské nová, šťastnější doba . . ."

    Zde je na místě říci několik slov o historii příbramských stříbrných dolů. První písemné dokumenty o dolování v Příbrami pocházejí z počátku 14. století, avšak v nich se již hovoří o dolování kdysi obnoveném, takže někteří odborníci se domnívají, že se zde dolovalo již v desátém století. Archivní doklady však zatím chybí, i když mnohé napovídají staré odvaly a rýže. Je zcela možné, že dolováním drahých kovů nebo alespoň rýžováním, jehož pozůstatky se nalézají na různých místech v okolí Příbrami, na toku Litavky a Vlčavy, v okolí Smolotel i v Brdech, se zabývali již Keltové, vezmeme-li v úvahu jejich reálnou možnost dostat se proti proudu Litavky z nedalekého Berounska ( Stradonice ) nebo jejich proniknutí od Vltavy, kde existovala keltská sídliště na Hrazanech a Zrůbku na dnešním Sedlčansku.

    Jisté je, že rozvoj stříbrných dolů v Příbrami byl pomalý, několikrát přerušený. Od vzpomenutého začátku 14. století není o dolováni prakticky víc než dvě stě let dalších zpráv. Teprve z poloviny 16. století jsou známy další písemné dokumenty, a to z let 1553-1566, mimo jiné o výši těžby stříbra, která byla na začátku těchto let nadějná a vedla v roce 1551 k tomu, že králi a komoře bylo příbramským horním desátníkem, agilním Hansem Pocksdorferem prostřednictvím arcivévody Ferdinanda navrženo, aby byla v Příbrami zřízena mincovna. Návrh však nebyl přijat, také asi proto, že těžba stříbra se začala od roku 1557 opět rapidně snižovat a v roce 1566 poklesla téměř na nulu. Další desetiletí zůstaly pak doly přes řadu pokusů téměř v úplném úpadku. Hlavní důvod mimo války, mor a jiné pohromy byl ten, že v příbramském revíru byl kov, na rozdíl
od Kutné Hory a Jáchymova, v mnohem hlubších pásmech a neexistovala potřebná technika, umožňující do
lovat do větších hloubek, zejména nebyly účinné prostředky na odčerpávání důlních vod, které díla soustavně zatápěly.

    Naděje na nový rozvoj příbramského dolování svítá teprve ke konci 18. století.

    Každá doba potřebuje své osobnosti. Takovou osobností byl pro Příbram Jan Antonín Alis, narozený v roce 1732 ve Vysoké Peci u Příbrami jako syn Františka Alise, měštěnína a šichtmistra královského horního města Příbramě a jeho manželky Alžběty. Jan Antonín Alis byl vynikající důlní a hutní odborník a organizátor,  který dovedl plně využít technický pokrok své doby. Z tohoto hlediska jeho význam pro příbramské dolování nebyl ještě zdaleka doceněn.

    Alis byl dosazen do Příbrami z Kutné Hory výnosem "veleslavné" dvorní komory , císařovny Marie Terezie roku 1772. Právě on dal jako hormistr podnět k hloubení Vojtěšské šachty a zahájil tím skvělé období rozkvětu "stříbrných hor".

     Jaký to byl závratný růst, lze vidět z následujících čísel. Průměrná roční produkce dolů v letech 1761-1770 před Alisovým příchodem činila
58 kg stříbra a 4200 kg olova. To je pouhých 0,26% stříbra a 0,12% olova proti roku 1875, kdy Vojtěšská šachta Alisem založená dosáhla jednoho tisíce metrů kolmé hloubky a kdy bylo dobyto 22 156 kg stříbra a 3 420 100 kg olova.

    Jestliže ve vzpomenutých letech 1761-1770 kolísal počet všech pracovníků na dolech od 55 do 70 lidí, v roce 1875 měl tehdejší "Příbramský
c. k. a spolu těžařský horní závod na stříbro a olovo pode jménem sv. Karla Boromejského" 4543 zaměstnanců. Z toho samotný V
ojtěšsko- Mariánský revír 1388 dělníků, přičemž právě založením Vojtěšského dolu a četnými dalšími technologickými zlepšeními začal opravdu skutečný vzestup dříve málo významných příbramských dolů. Tento vzestup trval plných 96 let hloubení Vojtěšské šachty až do dosažení 1000 metrů hloubky a potom ještě řadu let následujících, v podstatě až do tragické katastrofy v r. 1892, po níž se už v této etapě doly úplně nevzpamatovaly, zejména když v roce 1895 došlo ještě k nevídaně hlubokému poklesu světových cen stříbra a těžba se stala vysoce ztrátovou.

    Práce na hloubení nové šachty byly velmi obtížné. Docházelo často k haváriím, zejména k opakovanému zatápění dolu. Dne 25. listopadu
v roce 1782 při zatopení Vojtěšské šachty utonulo najednou deset horníků, jejichž pozůstatky se podařilo vyprostit až během následujícího roku.

V r. 1804 v hloubce 272 metrů bylo dolování na dlouhý čas přerušeno pro naverbování většiny horníků proti Napoleonovi a práce se obnovily teprve v r. 1813, a to ještě s přerušováním.

    Přesto však horníků neustále přibývalo, jak postupně v letech 1820, 1835 a 1859 byly objevovány bohaté stříbrné žíly, nejprve stříbrného blejna, potom žíly mučednické a konečně hlavní ležaté žíly vojtěšské.

    Léta druhé poloviny 19. století, korunovaná v roce 1875 světovým rekordem dosažení 1000metrové kolmé hloubky ve Vojtěšské šachtě, znamenají pro Příbram období podobné slávy a rozmachu, jaké kdysi prožívaly Kutná Hora a Jáchymov.

    Ve stejné době podle odborných údajů z ciziny existovaly v různých státech tyto následující nejhlubší doly podle jednotlivých nerostů.
Ve Würtembersku doly na sůl hluboké 166 metrů, ve Švédsku na měď 420 metrů, v Itálii na antracit 440 metrů, v Štiavnici v tehdejších Uhrách 540 metrů na stříbro a zlato, v Prusku na stříbro 7
72 metrů a v Belgii kamenouhelný důl o hloubce 863 metry.

    V již změněném pamětním spise Babánkově se píše "... jelikož pak v dějinách nikde neuvádí se, že by v dřívějších dobách lidé byli měli hlubší šachty, jest lze tvrditi, že Vojtěšská šachta v Příbrami, dosáhnuvši nepřetržité kolmé hloubky 1000 metrů, jest až dosud nejhlubší šachtou na zemi."

    Tato jedinečná událost, provázená mohutným rozkvětem příbramských dolů byla příležitostí pro okázalou třídenní "tisícimetrovou" slavnost, která byla připravována od května 1875 do září téhož roku nejen ředitelstvím dolů v Příbrami, ale se souhlasem vídeňského dvora a vlády také ministerstvem orby, které tehdy bylo pro doly resortním ministerstvem.

II. První zprávy o příbramském zlatníku

Na obsah

    Právě s těmito významnými událostmi jsou nerozlučně spjaty vznik a historie příbramského zlatníku.

    V Horymíru, "týdeníku zábavném a poučném", jak je napsáno v jeho záhlaví, který byl vydáván v tehdejším provinčním horním městě Příbrami, byl otištěn 7. srpna 1875 rozsáhlý program připravovaných slavností, a to v článku nadepsaném "K slavnosti 1000metrové v Příbrami a Březové Hoře". Tam je mimo jiné oznámení, že dne 14. září, v druhý den slavnosti, bude jako jedenáctý bod programu provedeno podělování mužstva pamětním penízem na místě slavnostním báňskými úředníky, s čímž se hned po polní mši započne.

    Tentýž program, ještě o nějaké podrobnosti rozšířený, otiskl ve Vídni odborný týdeník pro hornictví, časopis "Österreichische Zeitschrift
für Berg- und Hüttenwesen" ze dne 16. srpna téhož roku. Tam se ještě navíc uvádí několik rad pro čestné hosty, pozvané na slavnost z celého Rakouska i zahraničí. Mezi nimi se uvádí:

    "Exemplare der Festmünzen sind von der Bergdirections - Casse zum Preise von einem Gulden Silber ö. W. zu beziehen."

To jsou snad vůbec první uveřejněné zprávy o vydání pamětního zlatníku.

Po nich následuje v témže časopise (Berg- und Hüttenwesen) v čísle 36 z 6. září 1875 v rubrice "Notizen" následující sdělení:

    "Geschichtsgulden zur Erinnerung an die Erreichung von 1000 Meter Teufe des Adalbert - Schachtes in Přibram.

    Das k. k. Ackerbauministerium hat zum Andenken an dieses Ereigniss eine Silbermünze prägen lassen, welche in Schrott und Korn
auch in innerem Werthe einem österreichischen Silbergulden vollkommen gleicht und auf dem Avers das Brustbild Sr. Majestät des Kaisers mit der Umschrift gleich den Silbergulden, auf dem Revers aber in der Mitte die Inschrift: "Zur Erinnerung an die erreichte Sai
gerteufe von 1000 Meter Přibram 1875", und ringsum die Uebersetzung in böhmischer Sprache: "Upomínka na dosaženou kolmou hloubku 1000 metrů" trägt. Exemplare diesel Festmünze siud von der k. k. Bergdirections - Casse in Přibram zum Preise von einem Gulden Silber österr. Währung zu beziehen."

    (Pamětní mince na dosažení 1000metrové hloubky na dole Vojtěch v Příbrami. C. K. ministerstvo orby dalo na památku této události razit stříbrnou minci která se střiží zrnem a také vnitřní hodnotou rovná jednomu rakouskému zlatníku a na líci nese poprsí Jeho Veličenstva císaře
s opisem jako na zlatníku, ale na rubu uprostřed nápis: "Zur Erinnerung…" a dokola překlad v české řeči: "Upomínka na . . .". Exempláře této pamětní mince jsou ke koupi u pokladny c. k. horního
ředitelství v Příbrami za cenu jednoho zlatého stříbra rakouské měny.)

    Tak tedy spatřil světlo světa příbramský zlatník. Jeho ražba jistě nebyla náhodná, ale byla pokračováním staré tradice ražby pamětních
a výtěžkových mincí k významným hornickým událostem na základě známé skutečnosti, že v minulosti byla ražba mince organizačně
i ekonomicky nerozlučně spjata s dolováním drahých kovů.

    Příbramský zlatník byl první z řady tří proslulých pamětních ražeb té doby vztahujících se k dolování; do této doby patří šťávnický zlatník
a kutnohorský dvouzlatník.

    O nich píše Eduard Polívka v práci z roku 1953 "Pamětní mince Františka Josefa I. z let 1848 až 1892". Příbramský a šťávnicky zlatník
i kutnohorský dvouzlatník dokazují nejen velikost rudného bohatství našich zemí, ale také jejich důležitou hospodářskou úlohu v bývalém rakousko-uherském soustátí.

    Příbramský zlatník je navíc trvalou, v ušlechtilém kovu zhmotnělou oslavou velkého vítězství vytrvalé lidské práce. . "Toť ohromné dílo, triumf rukou našich havířů - kovkopů!" napsal tehdejší časopis "Horymír". Ve své reportáži o slavnosti zdůraznil, že toto mohutné dílo, kde každý vyhloubený metr platili havíři několika generací nepočítaným množstvím potu, ale i krve, je dílo především českých hlav a rukou. "Známý jest český dělník co pilný a důmyslný. I také v hornictví ukázal se býti Čech nejdokonalejším myslitelem a vytrvalým dělníkem. Nikdo nemůže upříti, že na docíleni až dosud neslýchané hloubky dolů příbramských pracovali hlavně čeští dělníci, ať již duchem nebo hmotně . . . ".

    Není tedy divu, že třídenní oslavy této světové události v hornictví, konané ve dnech 13., 14. a 15. září roku 1875, se staly pro Příbram a široké okolí velikým, nikdy před tím nevídaným a neopakovatelným svátkem. Nechme o tom promluvit záznamy přímých účastníků těchto vzrušujících dní.

III. Slavné dny roku 1875 - třídenní "tisícimetrová" slavnost v Příbrami

Na obsah

    První den oslav v pondělí 13. září byli v Příbrami uvítáni cizí hosté, jichž se z asi sedmi set padesáti pozvaných dostavilo několik set. Mezi hosty byla zejména řada předních důlních odborníků z celé monarchie, z Pruska, Saska a dalších států, profesoři četných vysokých a odborných škol, nejvíce z Prahy a Vídně, mezi nimi byli tehdy známí horničtí odborníci Krejčí, Kopistka a Süss, četní novináři, z okolní šlechty knížata Colloredo-Mannsfeld, Karel Schwarzenberg, hrabě Clam-Martinitz, baron Mladota a další.

    V čele oficiální delegace rakouské vlády a dvora byl ministr orby hrabě Jeroným Mannsfeld a pražský místodržitel baron von Weber.

    Večer téhož dne se kona1 na náměstí před budovou horního ředitelství uvítací ceremoniál, kterého se zúčastnili přední představitelé horního závodu a města a tisíc krojovaných havířů s rozžatými kahanci. Ti doprovázeli pak osmdesátičlennou hornickou kapelu k dolu Vojtěch, kde se hrálo zastaveníčko, načež se průvod vrátil zpět a před hotelem Buchar - nyní restaurace "U Podařilů" - na příbramském náměstí koncertovala hudba, řízená starým populárním kapelníkem Františkem Skočdopolem, na počest ministra orby, který byl v hotelu ubytován.

    Na závěr večera se zúčastnili zvlášť pozvaní hosté v tehdejší restauraci "Na střelovně" "kommersu", což podle vídeňského časopisu
"Der Bergmann" byla schůze s pitím piva a hudbou. Na tomto večeru se proneslo mnoho oslavných řečí a přípitků. Vystoupil také redaktor výše zmíněného časopisu "Der Bergmann" Josef Gráf, který byl kritizován v příbramském "Horymíru" , že jeho projev neměl hlavu ani patu a
byl spíše reklamou uvedeného časopisu. V jednom však měl redaktor pravdu, totiž když řekl, že kdyby se zavádění metrických měr v Rakousku ještě o něco opozdilo, příbramská slavnost dosažení 1000 metrů hloubky by se byla asi vůbec nekonala. Skutečně, ačkoliv již 23. července 1871 vyšel v Rakousku zákon o používání metrických vah a měr, teprve nařízením ministerstva z 8. března 1875 bylo uloženo všem horním závodům zavést metrické míry a váhy nejpozději od 1. ledna 1876!!! Tak by byla numismatika málem přišla o dnes tak proslulou a hledanou minci.

    Druhý den slavnosti, za krásného zářijového rána, hrnuly se do Příbrami ze všech stran velké davy návštěvníků z širokého okolí. Účast se odhadovala na třicet tisíc lidí, což je počet jistě úctyhodný, vezmeme-li v úvahu, že tehdy nemělo město prakticky ještě žádné hromadné dopravní spojení. V tomto roce se teprve dokončovala stavba železnice ze Zdic do Protivína přes Příbram. S jejím ředitelstvím bylo sice dohodnuto, že do Příbrami budou ve dnech oslav vypraveny první mimořádné zkušební vlaky zabezpečující spojení od Hořovic, Plzně a Prahy, avšak. pro celkové zpoždění stavby, byť o pouhý týden, k tomu nedošlo.

    Od páté hodiny ranní nad městem hřměly rány z hmoždířů rozestavěných na šachtách a v ulicích zněly řízné pochody hornické kapely, která hrála budíček.

    V devět hodin dopoledne vyšel z příbramského náměstí slavnostní průvod k dolu Vojtěch. V jeho čele byli ministr orby, vedoucí úředníci horního ředitelství, představitelé města a okresu, duchovenstvo a všichni ostatní čestní hosté. Za nimi pochodovalo na tři tisíce horníků
ve slavnostních uniformách s kapelou, hornickými insigniemi a hornickým praporem, dále pak ostatní tisíce účastníků slavnosti.

    Z oken, střech a stožárů vlály stovky praporů v rakouských a zemských barvách. Celé město tonulo v zeleni a bylo vyzdobeno velkým množstvím transparentů, hornických, cechovních, spolkových a církevních korouhví, standart a praporů.

    Na nádvoří dolu Vojtěch, slavnostně vyzdobeném zelení, prapory, pylony s girlandami, transparenty a obrazy členů panovnické rodiny, utvořili krojovaní horníci čtverhran, z jehož středu, kde se shromáždili všichni oficiální představitelé a hosté, byly proneseny slavnostní projevy a příbramský děkan Vojáček sloužil hornickou polní mši zakončenou požehnáním dolu Vojtěch. Hlavní projev měl v německé řeči ředitel dolů
c. k. dvorní rada Ignác Jeschke, který pronesl také několik českých vět k horníkům. Zdůraznil v nich, že současný rozkvět dolů zajišťuje klidnou budoucnost všem horníkům a jejich potomkům. Potom předal zástupcům hornické obce odznaky hornického povolání, dvě pamětní, k této příležitosti zvlášť zhotovené, bohatě zdobené a nápisy opatřené ryté stříbrné švancary (hornické sekery), které jsou nyní uloženy v hornickém muzeu na
Březových Horách.

    Dále pak horníkům oznámil, že každý obdrží v upomínku pamětní peníz.

    Poté postupně sjížděli prominentní hosté v čele s ministrem Mannsfeldem, provázeným profesorem Kořistkou a ředitelem Jeschkem,
na slavnostně vyzdobené 30. patro Vojtěšské šachty, kde byly proneseny slavnostní přípitky a odkud, z hloubky tisíce metrů, byl poslán
do Vídně pozdravný telegram "Jeho Veličenstva" jak je zapsáno v pamětní knize , a dále rodině.ministra orby do dobříšského zámku.

    Velice loyální "Pražský denník" ze čtvrtka 16. září v reportáži z druhého dne slavnosti uvedl český překlad telegramu do Vídně. "Z hloubky tisícimetrové na třicátém nárazišti dolu vojtěšského odesílají domácí i cizí oučastníci slavnosti Jeho c. k. apoštolskému Veličenstvu co svrchovanému pánu dolů nejuctivější "Zdař Bůh!"

    Pozdrav nebyl odeslán bez problémů; následující den tentýž list referuje, že "s telegramem se stala nehoda, že se drát telegrafní v hloubi 500 metrů přetrhl a opravován býti musel...". (V upomínku na popisované události byla na třináctém patře zasazena pamětní deska s nápisem:
"Za panování Františka Josefa I. Vojtěšská šachta r. 1779 zaražená, dosáhla v r. 1875 tímto obzorem kolmé hloubky 1000 m, tj. 472,128 m pod hladinou Adriatického moře. Toho času ředite
l hor Ignác Jeschke, c. k. dvorní rada. Úředníci vedoucí: Karel Brož, c. k. správce, Václav Pokorný, c. k. hormistr. Požehnej Bůh dál tomuto vydatnému dolu na stříbro a olovo." )

    Odpoledne popisovaného druhého dne slavnosti se konal v budově ředitelství banket pro oficiální hosty a večer slavnostní ples, ke kterému byly pro dámy zhotoveny na památku zvláštní vějíře, jež lze rovněž vidět v hornickém muzeu.

    Některé noviny (Horymír, Pražsky deník) vyzvedly zejména vtipnou řeč profesora Jana Krejčího z Prahy, kterou na banketu pronesl "odvážně" česky a ve které oslavoval ctnosti českého horníka. Jeho "sílu, setrvačnost, smělost, spolehlivost, starostlivost, snášenlivost, spokojenost . . . " dále pak "pilnost, pracovitost, poctivost, poslušnost, pobožnost, pořádkumilovnost a že je vždy "pln" naděje . . . " tedy
v dobovém podání a představách dvakrát sedm ctností začínajících písmeny s a p.

    Poslední den oslav pak hosté podle svého přání prohlíželi doly a jednotlivé provozy horního a hutního závodu. Slavnost byla zakončena koncertem hornické hudby na terase hostince "Na příkopech".

    Těžko několika slovy vylíčit tehdejší atmosféru nevelkého českého horního města v rakouských poměrech druhé poloviny devatenáctého století se zvláštním koloritem hornického prostředí, s jeho hornickými parádami, polovojenskou organizací, německými povely, s honosnými
a pestrými uniformami. Horníci nosili černou kytli ( hornická halena ) s bohatým třepením na rukávech, s třemi řadami lesklých mosazných knoflíků, křídově bílé
kalhoty vzadu s černým hornickým flekem zapjatým vpředu mosaznou přezkou s orlem, na hlavě čáku s rakouským orlem
a péřovým chocholem (fedrpušem), v rukou ozdobné hole (švancary) a kahanec. Proslulá hornická kapela s dvaceti bubeníky a šedesáti ostatními
hudebníky měla navíc bohaté žlutočerné šňůry na černých kabátech, žluté šňůry a červené žíněné chocholy na čákách. Rovněž důlní úřednici byli samé šňůry a zlato, včetně zlatých šavlí po boku.

    Známý rakouský generál Filipovič při pozdějších manévrech na Příbramsku se těmto přepychem hýřícím uniformám velice podivil, načež brzy poté došlo k jejich zjednodušení.

    Tato nikde jinde nevídaná, neopakovatelná atmosféra, kterou věrně zachytil ve svém celoživotním díle známý, nedávno zesnulý příbramský malíř, zasloužilý umělec Karel Hojden, se vryla všem bezprostředním účastníkům této slavnosti navždy do paměti. Léta o prožitých událostech
i třídenní slavnosti vyprávěli přátelům, známým, dětem i vnukům.

    Skutečnost všedního hornického dne byla však bohužel mnohem prozaičtější. Lze říci, že honosné parády byly jen chatrným pozlátkem zakrývajícím každodenní starosti těžkého života hornických rodin, jejichž sociální postavení a zajištění neodpovídalo zdaleka společenskému významu těžké a nebezpečné hornické práce, při které o sedmnáct let později zahynulo při jedné z největších důlních katastrof na světě 319 horníků, po nichž zůstalo 285 vdov a 960 sirotků.

    V habsburské monarchii vládly tehdy ruku v ruce tvrdý sociální útisk i národnostní šikanování.

    Nechme opět mluvit pamětníky a tehdejší tisk. Příbramsky "Horymír" se zlobil a vyvracel zprávy některých pražských listů, které psaly, že příbramská slavnost měla ryze německý ráz. Vyvracel to v článku z 16. října 1875 tvrzením, že . .. "nemůžeme opominouti zmíniti se, že nepravdivá jest zpráva některých pražských listů, jako by slavnost příbramská hlavně v dekorativní své části měla ráz německý. V celé Příbrami toho dne nebylo praporu aneb odznaku nějakého v barvách německých. V dekoraci, jakou horní ředitelství podniklo, užito bylo praporů zemských a rakouských u počtu úplně rovném". (Čtyři sta černožlutých a čtyři sta červenobílých na erárních budovách).

    Německý ráz ovšem spočíval kromě praporů a německé služební řeči ještě v něčem jiném.

    Dr. ing. Julius Diviš ve své práci z roku 1926 říká, že jaký duch tehdy před padesáti lety panoval, vysvítá z toho, že právě oni dva úředníci, vrchní horní správce Karel Brož a strojní a stavební inspektor Jan Novák, kteří téměř výhradně měli zásluhu. o dosaženi 1000 metrů kolmé hloubky, nejen že vůbec nebyli dekorováni, nýbrž bylo jim výslovně sděleno, že pro své opoziční smýšlení o vídeňské vládě, odmítli volit doporučeného ústavověrného vládního poslance a volili českého opozičníka, proto nemohou být vyznamenáni. Jak byl zejména horní správce Karel Brož oblíben mezi lidem, svědčí z té doby známé hornické pořekadlo: "Ach, Bože, dej nám pana Brože!"

    Nechuť dávat vyznamenání českým horníkům a technikům je možná jednou z příčin nápadně chudých faleristických památek na tuto světovou hornickou událost. Vyznamenán byl jedině ředitel závodu ing. Jesche, ústavověrný německý kandidát v české Příbrami, Řádem železné koruny třetí třídy a jediný dozorce (štajgr), Antonín Byskup, dostal stříbrný záslužný kříž s korunou, jak oznámily Berg- und Hüttenwesen 27. září 1875.

    Dělnictvo, jehož celé generace se lopotily na vyhloubení tisíce metrů tvrdých skal, dostalo po jednom jediném stříbrňáku.

    Příbramští havíři k ústrku a nevděku tehdejší rakouské vlády nemlčeli a otevřeně svou nespokojenost vyjádřili v tehdejším pražském časopisu "Pravda" následujícími slovy: "Za stoletou namáhavou práci havíři byli poděleni penízem památným, a za to museli o hladu při slavnostech státi jako sochy bezživotné. Oni, již vybudovali z větší části dílo toto ohromné, směli pramalý podíl bráti na všeobecné této slavnosti. Kdyby místo okázalé zbytečné nádhery, která převládala, byla se uspořádala chudým horníkům společná hostina, zajisté více by se byla slavnost každému líbila. Majíť prý, dle řeči slavnostní, horníci i jejich potomci pojištěnou budoucnost v dolech příbramských. Než jaká je to budoucnost? Budoucnost, v níž bída a nouze jsou stálým průvodčím ubohého horníka. Zda tázal se některý z vysokých hostů na výdělek ubohých těchto tvorů? Zda pověděna mu i svatá pravda, že výdělek těchto lidí je tak malý a mizerný, že žasne člověk, jak mohou ubozí žíti z tak skrovného výdělku. Nejvyšší výdělek obnáší dvacet zlatých, ale také osm zlatých a pak má celá rodina žíti z této bídné částky, pak ovšem musí se vyplácet tento závod, když mozoly ubohých horníků tak bídně se platí… Kdy i těmto tvorům nastanou lepší časy, kdy spravedlivě bude se nakládat s nimi jako s lidmi, již také mají své potřeby? Ne s radostí, ale s hrůzou může horník pohlížet na tento důl Svatovojtěššký, v němž mnohý po celý život svůj dře se do úpadu za velmi skrovný výdělek . . . "

    Rovněž "Dělnické listy, časopis sociálně demokratický - orgán dělnictva českoslovanského", vydávaný dr. Ed. Grégrem v Praze, uveřejnily
v čísle 17 z 1. září
1875 dopis z Bohutína, ve kterém nejmenovaný hornický dopisovatel upozorňuje, že v rozsáhlých přípravách na 1000metrovou slavnost horní ředitelství vůbec nebere zřetel na zásluhy dělníků, kteří s nasazením života dosáhli tohoto světového úspěchu . . . V dalším čísle
z 16. září téhož roku - v kritické zprávě o příbramské slavnosti tytéž listy dodávají: "... jsme žádostivi, jak se slavnostní výbor zachová k dělníkům, kteří především se zasloužili o rozkvět dolů
. . . " a skepticky konstatují: "... nechceme předbíhati, ale zkušenost nás učí, že při podobných okolnostech se dělnictvo zcela lhostejně stranou odstrčí . . . " Tyto úryvky soudobých novinových článků dobře dostatečně osvětlují neradostný rub tehdejších poměrů schovávaných za pestré uniformy a okázalé parády.

    Jestliže tedy v den slavnosti pohostila obec Březové Hory místní chudé občany a vdovy po měšťanech obědem a pivem a císařský rada MUDr. Feodor Grimm, báňský lékař v Příbrami, jistě v dobré vůli uložil 1000 zlatých, aby ročními úroky byl podělen vždy některý horník, který nezaviněně upadl do bídy, byla to jen nepatrná, nic neřešící náplast na chronický nedostatek většiny hornických rodin.

    Za takových okolností na slavnosti v úterý 14. září 1875 hromadným rozdělením mezi horníky a hosty přišel do oběhu pamětní příbramský zlatník.

    Julius Diviš o tom říká: "Na památku této pro veškeré hornictví významné události bylo raženo z příbramského stříbra 4500 stříbrných zlatníků, jimiž dělnictvo a dozorectvo bylo v slavnostní den náhradou za ztracenou směnu poděleno. Úřednictvu byla povolena výměna za obyčejný zlatník."

    Jak je vidět, mnozí havíři ho nevítali s vděčností, ale s trpkým zklamáním, neboť to pro ně tehdy vůbec nebyla zajímavá numismatická záležitost, ale jen bídná odměna za slavnostmi ztracenou šichtu ve výši pouhého jednoho zlatého rakouské měny.

 

IV. Příbramský zlatník v numismatické a odborné literatuře

Na obsah

    Ačkoliv sto let je v dějinách nedlouhá doba, zprávy o popisovaných událostech v Příbrami i údaje o samotných příbramských zlatnících se často liší, a to i když je popisují skuteční odborníci a numismatikové. Tím vzniká kolem těchto mincí zajímavá problematika.

    Tato studie o ražbě a osudech příbramských zlatníků se opírá především o známé numismatické práce K. Čermáka a B. Skrbka, Eduarda Polívky, Josefa Cejnka, Petra Jaeckela a K. Ernsta o rakouských, habsburských a hornických ražbách. Jejich práce jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Dále byly prostudovány také stati a práce hornických odborníků, regionálních vlastivědných pracovníků a pamětníků, zejména dr. ing. Julia Diviše, příbramského odborného učitele a historika Karla Valty, březohorského rodáka vrchního oficiála v. v. Josefa Bartůňka, Františka Tesky a konečně řada roztroušených dobových novinářských článků a zpráv.

    Srovnání údajů jednotlivých autorů ukazuje, že i u této poměrně novodobé ražby jsou rozdíly v jejím zařazování, samotném popisu mince, uvádějí se nestejné údaje o počtu ražených kusů, téměř nic se nedovíte o okolnostech jejího vzniku a nad jiné zajímavé problematice zcela ojedinělého českého opisu na této rakouské minci.

    Pro numismatiku se třeba nezdá tak podstatné, že k dosaženi 1000metrové hloubky došlo už v květnu a nikoliv až v září 1875, jak píší někteří autoři, umožňuje to však přesněji vysledovat přibližnou dobu přípravy ražby zlatníku. Také to, že zlatník byl horníkům rozdáván druhý a ne třetí den slavnosti, jak se mylně domnívá např. J. Diviš, není bez významu, protože to mělo vliv na skutečnost, kolik se vlastně při slavnosti pamětních mincí mezi horníky dostalo.

    Daleko nejpodrobněji popisuje příbramský zlatník Eduard Polívka v Numismatických listech z roku 1953 v práci o pamětních mincích Františka
Josefa I.

    Dosažení 1000metrové hloubky na dole Vojtěch uvádí jako podnět k ražbě zlatníku a zmiňuje se o velkých hornických oslavách v září 1875. Kromě obvyklého popisu mince uvádí, že lícní stranu ryl Friedrich Leisek, rubní pak Johann Pfeiffer, oba rytci a medailéři vídeňské mincovny, dále uvádí vzácnost a cenu mince. Počet ražených kusů, který není znám, odhaduje podle úvahy o počtu příbramských horníků a oficiálních hostů, kteří minci obdrželi, a zdůrazňuje existenci této mince jako důkaz o rudném bohatství a hospodářském významu našich zemí
v rakousko-uherské monarchii.

    Všichni ostatní autoři jsou v popisu příbramského zlatníku nesrovnatelně stručnější.

    Pokud jde o zařazení mince, určují příbramský zlatník Polívka, Cejnek a Jaeckel jistě správně jako pamětní minci (Gedenkmünze), "s právem mincí berních", jak podotýká Čérmák a Skrbek. Lze se však domnívat, že řadit tuto minci mezi ražby výtěžkové, jak to činí Čermák a Skrbek
a také Katz s odvolánim na Donebauera, je nepřesné, protože výtěžkové mince měly poněkud jiné, užší a zcela specifické určení.

    Karl von Ernst, c. k. vládní rada, v obšírné numismatické práci "Von Bergwerksmünzen" z roku 1885 dělí hornické ražby na čtyři skupiny a to:
1. Bergwerks-Jetone, 2. Bergwerks-Marken, 3. Ausbeute-Münzen, 4. Bergwerks-Medaillen. Příbramský zlatník zařazuje mezi jetony, a to
do 6. podskupiny, kam řadí
"Jetone auf bergmännische Ereignisse". Tento vzdělaný horní odborník i numismatik, přítomný také na příbramské slavnosti, pokud zařazením zlatníku mezi jetony snad mínil, že příbramský zlatník není vládní ražba s obvyklými náležitostmi mincí vydávaných státem, se určitě mýlí. Usvědčuje ho již zmíněné oficiální oznámení o ražbě zlatníku publikované rakouským ministerstvem orby 6. září 1875
v časopise Berg- und Hüttenwesen, v němž byl Ka
rl von Ernst v té době členem redakční rady.

    Ostatně nějaké pevné odborné numismatické názvosloví tehdy asi neexistovalo, protože v tomto časopise se na čtyřech různých místech příbramský zlatník nazývá Erinnerungsmünze, Festmünze, Geschichtsgulden a Denkmünze.

    Popis mince se celkem u všech autorů shoduje, pokud jde o revers zlatníku. U lícní strany, která je naprosto shodná s lícem soudobého obyčejného zlatníku ( běžný portrét F. J. I. ), však Čermák a Skrbek zdůrazňují delší stuhu - "jak se vidí na soudobých obyčejných zlatnících"
- a dále to - "že bujné kníry a statné licousy dodávají tváři mocnářově mužného vzezření" - což budí dojem, jako by šlo o úplně jiný portrét, než býval na tehdejších běžných zlatnících, i když to autoři výslovně neříkají.

    V té souvislosti se lze jen usmát jistotě březohorského rodáka J. Bartůňka přítomného osobně na slavnosti, s jakou tvrdí ve vzpomínkové črtě z roku 1931, že totiž havíři dostávali v upomínku zvláštní stříbrné mince velikosti bývalého dvacetníku s vyobrazením Vojtěšského dolu na jedné a s vhodným nápisem na druhé straně, čímž míní příbramské zlatníky!

    Již citovaný J. Diviš v popisu zlatníku zdůrazňuje, že je ražen z příbramského stříbra, což sice není nikde potvrzeno, ale protože příbramské doly v té době dodávaly téměř veškerou produkci stříbra do vídeňské mincovny, kde byl zlatník ražen, je to pravděpodobné. Z této skutečnosti asi také vycházeli někteří numismatici při označení mince jako výtěžkové.

    Pokud jde o údaj, kolik vlastně bylo příbramských zlatníků raženo, autoři katalogů a prací o mincích Františka Josefa I., jestliže vůbec počet uvádějí, udávají rozdílná čísla.

    V pracích citovaných autorů jsou čtyři údaje. Polívka uvádí, že počet příbramských zlatníků není znám a lze jej odhadnout pouze přibližně.
Ve svých pracích o mincích FJI odhaduje v r. 1953 tento počet na 6000 kusů a v roce 1966 udává asi 8000 kusů.

    P. Jaeckel v práci z roku 1965 uvádí 10 000 kusů s otazníkem. Ostatní autoři většinou počet vůbec neuvádějí.

    Jaká je pravděpodobnost udávaných čísel?

    Odkud čerpal Jaeckel podklady pro svůj odhad 10 000 ražených mincí, není známo. Pokud E. Polívka v roce 1966 říká, že bylo raženo asi 8000 kusů, je to číslo velmi zajímavé, a to tím, že uváděný počet zlatníků při váze jednoho kusu 12,345 g představuje zhruba 100 kg mincovního kovu, tedy kulaté metrické číslo. Pro odhad téhož autora z roku 1953 mluví úvaha, ve které říká: "Příbramským zlatníkem byli poděleni všichni horníci a ostatní zaměstnanci příbramského revíru. V tu dobu zaměstnávaly příbramské doly asi 4500 zaměstnanců a připočteme-li ještě obdarované oficiální hosty a delegace, dojdeme k počtu asi 8000 kusů!" Je to jistě úvaha logická za předpokladu, že zlatník dostali opravdu všichni horníci a ostatní zaměstnanci dolů a že takovéto množství zlatníků vůbec do Příbrami přišlo.

    V souvislosti s tím se ukázal jako neobyčejně zajímavý údaj dr. ing. J. Diviše, který měl jako hornický odborník zcela jistě přístup ke všem potřebným a dostupným archivním materiálům. Ve své vzpomínkové práci z roku 1926 napsané při příležitosti padesátého výročí popisovaných událostí s určitostí totiž udává, že bylo raženo na tuto slavnost 4500 pamětních zlatníků. To byl mimo jiné jeden z podnětů k hledání archivních materiálů za laskavé pomoci paní A. Sakařové-Malé z Prahy a pracovníků ředitelství a archivu Rudných dolů v Příbrami, zejména paní Blümlové a Uriánkové.

    Ačkoliv vzhledem k několikerému stěhování a přemisťováni archivu se zdál výsledek předem velmi nejistý, shromáždily pracovnice archivu
k této události, totiž dosažení 1000metrové hloubky a slavnosti, množství cenného materiálu, který jistě bude časem podrobně zpracován.

V. Co říkají o pamětním zlatníku archivní materiály

Na obsah

    Pro potřeby této stati a numismatiky vůbec se našla řada důležitých dokumentů jak z tehdejšího ministerstva orby, tak z horního ředitelství
v Příbrami a jemu podřízených jednotlivých závodů, provozů a oddělení. Jde zejména o korespondenci, pokyny ministerstva, se
znamy
a vyúčtování.

    Z těchto archivních materiálů, i když bohužel ještě neúplných, kromě řady jiných velmi zajímavých faktů lze zjistit, kdy a jak se ražbou zlatníku zřejmě na návrh příbramského ředitelství zabývalo ministerstvo orby, kdy přibližně byl zlatník ražen, v jakém množství, kolik z celkového počtu mincí jich přišlo do Příbrami, kolik si jich ponechalo ministerstvo pro svou potřebu, komu z oficiálních a prominentních osobností, kterým státům a institucím byly exempláře pamětních zlatníků darovány nebo přiděleny, kolika horníkům a jmenovitě z kterých šachet a provozů a jakých profesí byly zlatníky rozděleny přímo na slavnosti nebo dodatečně, kolik si jich při té příležitosti koupili nebo dostali hosté, jak se ještě déle než za rok po slavnosti rozprodával značný zbytek mincí ležících v kase horního ředitelství, kolik za pamětní zlatníky naúčtovala mincovna a jakým způsobem byla úhrada provedena, potíže horního ředitelství při úhradě nákladů ze strany ministerstva a celá řada dalších zajímavých detailů, např. návrh Příbramských na ražbu zvláštních větších pamětních mincí speciálně pro císaře a pro korunního prince Rudolfa. Z dokumentů lze také s velkou pravděpodobností alespoň vysledovat, odkud vyšel návrh na český opis na této pamětní minci.

    Příbramské ředitelství se zabývalo přípravou slavnosti pod vedením ředitele Jeschkeho a přípravného výboru složeného z dalších vedoucích úředníků, Koschina, Grimma, Nováka a Čermáka. Vypracovalo zřejmě podrobný návrh slavnosti (bohužel zatím nebyl nalezen), který posoudilo ministerstvo orby a dopisem z 21. června 1875 pod značkou Z 3072 k němu poslalo řadu připomínek a změn.

    Na tento dopis se pak odvolává další dopis zn. 887/A. M. z 6. července téhož roku, podepsaný osobně samotným ministrem Mannsfeldem.

    Tento dopis je velmi obsáhlý, ve dvanácti bodech obsahuje stanovisko ministra k připravovaným slavnostem a žádá, aby je horní ředitelství v Příbrami respektovalo. Ministr vyžaduje na základě přání příbramského ředitelství zaslání jasného českého překladu programu slavnosti pro potřeby vídeňské tiskárny a počet výtisků, které potřebuje ředitelství v Příbrami, v německé a české řeči. Dále mění datum zahájení slavnosti
z 15. na 13. září vzhledem k tomu, že řada účastníků příbramské slavnosti musí být již
17. září ve Štýrském Hradci na říšském sjezdu přírodovědců. Další odstavce se tykají pokynů, jak a kým bude provedeno pozvání zahraničních i domácích institucí a hostí, souhlasu se zhotovením fotografického alba pro účastníky slavnosti s tím, že však nemůže být rozdáváno zdarma, a vůbec se ředitelství napomíná k šetrnosti, aby výlohy na slavnost byly "drženy v mezích únosnosti". Potom ještě následuje řada dalších podrobných organizačních připomínek.

    Výsledkem oboustranných jednání a korespondence mezi ministerstvem a Příbramí byl definitivní program "tisícimetrové slavnosti", uveřejněný v "Horymíru" 7. srpna 1875, podle kterého oslavy také proběhly tak, jak jsou popisovány.

    Nás z uvedeného dopisu ministra zajímají především odstavce 9, 10 a 11, které se týkají přímo pamětního zlatníku.

    V bodě 9 slibuje ministr, že ve věci ražby 4500 kusů pamětních zlatníků a jejich zaslání do konce srpna do Příbrami se okamžitě osobně obrátí na ministra financí. ( "Wegen alsbaldigen Veranlassung der Prägung von 4500 Stück silberner Gedenkmünzen in die Form und im Werthe von k. k. Einguldenstücken und statt des Wappens mit Gedenk-Inschrift in deutscher und böhmischer Sprache, dann wegen Absendung derselben bis Ende August d. J. an die k. k. Direction, wende ich mich gleichzeitig an den H. k. k. Finanz Minister." )

    Desátý bod se týká doporučení ministra, kterým horníkům a jakým způsobem má být pamětní zlatník přidělován, a případné možnosti doražby zlatníku, pokud by zásoba nestačila. K těmto otázkám se ještě vrátíme.

    Velmi zajímavý je 11. bod dopisu, v kterém ministr píše: "Der im Punkte 13 gestellte Antrag, für A. h. Ihre Majestäten und Se k. Hoheit dem Erzherzog Kronprinzen Rudolf, besondere Denkmünzen in grösserem Formate aus Silber anfertigen zu lessen, kann nicht genehmigt werden und wären die für eine so geringe Zahl von Münzen entfallenden Anfertigungskosten unverhältnissmässig gross. Die Betheilung dieser A. h. Personen wird daher mit schön ausgestatteten gewöhnlichen silbernen Denkmünzen erfolgen."

    Z tohoto stanoviska ministra vyplývá, že se některým, císařskému trůnu a panovnickému domu oddaným a horlivým příbramským úředníkům obyčejná pamětní mince ve velikosti zlatníku zdála zřejmě pro císaře pána málo snad ve srovnání se známou tzv. velkou příbramskou medailí, kterou téměř ze tří čtvrtí kg stříbra dali razit jejich předkové v roce 1728 pro připravovanou návštěvu císaře Karla VI. a císařovny Alžběty v Příbrami, (která se nakonec ani neuskutečnila). Proto navrhli ražbu zvláštní pamětní mince pro císaře Františka Josefa a korunního prince Rudolfa ve větší velikosti. Škoda, že zatím není známo, jak si tuto zvláštní ražbu představovali. Doby se však zřejmě změnily a příbramskou horlivost musel ochladit sám ministr zamítnutím jejich návrhu pro neúměrně vysoké náklady a zhotovení tak nepatrného počtu mincí
a podotknutím, že císaři a korunnímu princi postačí "pěkně vypravené" obyčejné pamětní mince.

    Další dva dokumenty jsou dokladem, že pro příbramskou slavnost v roce 1875 se razilo skutečně jen 4500 pamětních zlatníků. 25. srpna posílá ministerstvo orby do Příbrami pod číslem 1142/M dopis podepsaný sekčním šéfem Schröckingerem s následujícím obsahem: "Das k. k. Hauptmünzamt wird der k. k. Bergdirection 4340 Stück der für das dortige Bergfest geprägten Geschichtsgulden u. z. 40 Stück in Cartons und 4300 Stück ohne solche direct übersenden; 160 Stück theils in Cartons und Etuis, theils ohne solche werden hierorts zur Vertheilung zurückbehalten . . . ".

    Do Příbrami se tedy sděluje, že mincovna posílá 4340 kusů k slavnosti ražených pamětních zlatníků, a to 40 kusů v kartónových krabičkách (balení) a 4300 kusů bez nich. 160 kusů částečně v kartonu a etujích si ponechává samotné ministerstvo k rozdělení.

    Mince došly do Příbrami a byly zapsány do pokladní knihy horního ředitelství (Kassa-Rechnung des příbramer k. k. Hauptwerkes 1875)
na straně 57 v rubrice příjmu (Einnahme IX) pod položkou:

7 29/162 August - Vom k. k. Hauptmünzamt in Wien
                                   die Gedenkmünzen sum 1000 Meterfest ... 4 390,-

    Výše citované dokumenty mimo jiné také upřesňují dobu ražby zlatníku, a to přibližně od druhé poloviny července do první poloviny srpna.
Z toho lze usuzovat, jak krátké tehdy měla vídeňská mincovna dodací lhůty.

    Dopis z 25. srpna obsahuje dále směrnice, jak a komu mají být v Příbrami mince přiděleny. Zdarma je dostanou "tamnější zemské autority" (dortige Landesautoritäten). Mužstvo a menší část sloužících dolů (dozorců) obdrží pamětní minci z titulu mzdy v den slavnosti, úředníci nemají na bezplatné přidělení nárok a mohou minci obdržet proti zaplacení jednoho zlatého ve stříbře, dokud zásoba stačí, jak bylo stanoveno také pro úředníky ministerstva. Ministerstvo také upozorňuje, že bude po skončení slavností vyžadovat předložení seznamů o rozdělení mincí
a slavnostních spisů. ("Ein Ausweis über die dortige Vertheilung ist nach Schluss des Bergfestes hieher vorzulegen.")

    Aby pak ředitelství v Příbrami vědělo přesněji, komu z prominentních osobností a ústavů mince darovat, přikládá ministerstvo k uvedenému dopisu seznam, komu samo rozdělí mince z oněch 160 kusů, které si ponechalo ve Vídni. Tento ministerský seznam (Vertheilungs-Ausweis) obsahuje jména oficiálních osobností, názvy ministerstev, zahraničních států a dalších domácích i zahraničních institucí, kterým byly příbramské zlatníky a pamětní spisy darovány.

    První pamětní zlatníky dostali osobně od ministra hraběte Mannsfelda císař a nejvyšší představitelé dvora při příležitosti seznámení dvora
s událostmi na příbramském horním závodě, a to císař František Josef I., a korunní princ Rudolf po dvou mincích v etujích, po jedné minci v etuji dostali arcivévodové Karel Ludvík, Ludvík Viktor, Albrecht, Wilhelm a Rainer, vrchní hofmistr Hohenlohe, vrchní komorník Crenneville a státní rada Braun, dále všichni rakouští ministři. V kartonech obdrželi mince prezidenti nejvyššího soudního dvora a účetního dvora, všichni ministři uherské vlády, po třech kusech panská i poslanecká sněmovna. Jedna až tři mince byly přiděleny oficiálně následujícím zahraničním státům: Prusku a Velké Británii po třech, Belgii, Francii, Sasku, Rusku a Spojeným státům po dvou, po jednom exempláři Bavorsku, Würtembersku, Bádensku, Švédsku, Norsku, Itálii a Španělsku. Do ciziny byly pamětní mince po jedné poslány ještě některým vědeckým a zájmovým ústavům
a institucím. Byly to Smithsonian Institution ve Washingtonu (spolupořadatel mezinárodního numismatického kongresu v září 1973), Society
of Civil - Engineer v Londýně a konečně Museum of practical Geology rovněž v Londýně. Jeden exemplář obdržel také dvorní mincovní kabinet (Hofmünzen und Antiken Kabinett).

    Celkem ministerstvo takto rozdělilo 65 pamětních mincí a zbytek v počtu 95 zůstal v rezervě a pro rozdělení mezi úředníky ministerstva. Numismatiky bude jistě také zajímat, co se dělo dál se zlatníky, které přišly ke konci srpna do Příbrami. Podle "Poznámek k provedení programu" (Bemerkungen zur Durchführung des Programmes) výboru pro oslavy v Příbrami se horní ředitelství drželo přísně směrnic ministra ve všech bodech.

    Jak se např. snažili v Příbrami podle napomenutí ministra šetřit, je vidět z toho, a je to poučné, že jak je uvedeno v bodu 6 a 9, na přátelském večeru si každý pozvaný host musí zaplatit večeři a ostatní útratu a rovněž na slavnostní ples bule zadarmo jen vstup, pití a jídlo si hradí opět každý sám.

    Pokud jde o rozdělování pamětních zlatníků, v jedenáctém bodu se říká, že pamětní zlatník dostane k slavnosti nastoupené mužstvo ( "stabile Berg- und Hüttenmannschaft") zadarmo jako jednodenní náhradu mzdy. Těmito mincemi mohou být na požádání, jak se dále píše, poděleni také ti zaměstnanci, kteří pro službu nebo z jiných závažných příčin nebudou moci na slavnost přijít. Obnos za pamětní minci jim bude sražen
z výplaty. Zároveň mohou tyto pamětní mince, kterých bude ražen dostatečný počet, získat na památku slavnostní hosté a horní úředníci
za úhradu jejich ceny.

    Pokud jde o příslušníky horního a hutního mužstva, kteří se druhého hlavního dne slavnosti nezúčastnili, směrnice horního ředitelství původně nepředpokládaly, že minci obdrží, ale ministr v dopise z 6. července se přimlouvá, aby ti, kteří ze služebních důvodů nebo z jiných závažných příčin (aus triftigen Ursachen) se nemohou slavnosti zúčastnit, minci přesto obdrželi, neboť v opačném případě by to pro ně bylo bolestné. Samozřejmě, že horní ředitelství postupovalo podle přání ministrova.

    O tom, kdo z horníků a hostů druhý den slavnosti mince dostal a jak byly rozdělovány a prodávány po slavnosti, hovoří řada zajímavých dokladů horního ředitelství, horní pokladny a jednotlivých šachet a provozů.

    Existuje sumarizace seznamů mincí rozdělených mezi horníky (Sum-marischer-Ausweis), z kterého vyplývá, že mužstvu ze šachet Anna, Vojtěch a Marie, Lilka, Drkolnov-Bohutín, z úpraven, stavebního a strojního inspektorátu, huti a dále hornické kapele bylo na slavnosti 14. záři rozděleno celkem 2235 pamětních mincí. Jmenovité seznamy k sumarizaci přiložené obsahují 81 stran jmen zaměstnanců podle profesí a pracovišť, kteří dostali po jedné minci. Na seznamu jsou dozorci, havíři, důlní tesaři, zedníci, hutníci, strojníci, truhláři, kováři, hlídači, kancelářští pomocníci, hudebníci a ostatní.

    Mezi nimi jsou dodnes na Příbramsku známá a existující jména starých , hornických rodů, jako jsou Ježek, Falcník, Žuček, Bambas, Matějka, Bajer, Brož, Pilous, Stočes, Fous, Titl, Korecký, Milec, Podlaha, Oktábec, Pokorný, , Huml, Valta, Korejs, Tesařík, Vyšín, Roušal, Káš, Falc, Dražan, Hrabák a řada dalších.

    Seznamy jsou doplněny o dalších 416 zaměstnanců ze všech provozů, kteří se pro službu, stáří, nemoc, povolání před úřady a jiné vážné příčiny nemohli zúčastnit slavnosti a za které vedoucí prosí o dodatečné přidělení pamětních mincí.

    Z dolu Anna mimo jiné prosí o přidělení mincí pro pět mužů, kterým komandant ostrostřelců potvrzuje na den 14. září, že drželi čestnou stráž před budovou ředitelství, z dolů Vojtěch a Lilka žádají pro ty, kteří odpracovali víc než čtyřicet let. Jan Kaiser z Bohutína odfáral 49 let, nejstarší v seznamu je František Káš narozeny v roce 1800. Zlatníky dostali rovněž pracovníci hlavní pokladny a zdravotní služby, kteří byli určeni
k obsluze u tabule na slavnostním banketu. K seznamům je přiložena i zajímavá prosba Josefa Bendy, který nárok na minci zdůvodňuje 14 lety odslouženými na vojně a 32 odfáranými roky.

    Z prominentních osob (Landesautoritäten) je na první straně seznamu uvedeno deset osobností, které obdržely minci v kartónové krabičce.
V jejich čele je pražský arcibiskup kníže Bedřich Schwarzenberg, český místodržitel svobodný pán Weber se svým zástupcem, velící generál
v Praze svobodný pán Filipovič, zemský maršálek kníže Auersperg, Josef Colloredo-Mannsfeld, majitel panství v Dobříši, dále prezident nejvyššího zemského soudu, zemský finanční ředitel atd. Celkem bylo v kartonech rozdáno 21 pamětních mincí. Hostům na slavnosti a horním úředníkům bylo kromě toho prodáno 910 pamětních zlatníků.

    Z celkové rekapitulace (arch. doklad 5204/1875) vyplývá, že o slavnostních dnech bylo darováno, rozděleno a prodáno z celkového počtu 4340 zlatníků celkem 3582 kusů, takže v pokladně zůstal ležet zbytek 758 mincí.

    Další dokumenty svědčí, že o mince nebyl takový zájem, jak se původně předpokládalo. Aby se jich horní ředitelství zbavilo, rozhoduje se proto po čase pro uveřejnění následujícího sdělení v časopisu "Horymír":

Oznámení.

    Za příčinou 1000metrové slavnosti dolu sv. Vojtěch při zdejším c. k. a spolu těžařském horním závodu ražené pamětní stříbrné zlatníky lze zakoupiti u pokladny zdejší c. k. horní direkce za jeden zlatý a pět krejcarů r. č. - C. k. horní direkce v Příbrami, dne 22. dubna 1876. Tento inzerát neměl však valný výsledek. Podle inventury v pokladně horního ředitelství (doklad Z 5132/ad 876) jich totiž ke dni 29. září 1876, tj. víc než rok po slavnosti, stále ještě bylo v příruční pokladně 20, v manipulační pokladně 100 a v rezervní pokladně 600 kusů, dohromady tedy 720 kusů. Protože i po uveřejnění inzerátu se prodalo jen 38 mincí, vyvolalo ředitelství v létě téhož roku ještě jednu akci na rozprodání zbytku mincí mezi vlastní zaměstnance horního závodu. Na základě toho správa dolů dodala hornímu ředitelství 30. srpna 1876 seznamy (Summarischer Ausweis), z kterých vyplývá, že 638 zájemcům z různých provozů, kteří měli zájem o 736 mincí, bylo povoleno prodat 710 zlatníků. Deset jich bylo ponecháno v pokladně pro každý případ. Jak je vidět ze seznamů, mnozí prozíraví jednotlivci požadovali mincí více a také jich více dostali. Tak například obrštajgr Johan Kudrna 5 kusů, havíř Václav Ureš a obrštajgr Franz Fuchs po třech, mnoho dalších po dvou. Zaplatili za ně podle hlášení z 13. října 1876 do horní pokladny po 1,05 Fl, tj. 745 zlatých 50 krejcarů.

    Tak se konečně víc než rok po slavnostech horní ředitelství zbavilo všech pamětních mincí, jak potvrdila pokladní kontrola z 2. května 1877.

    Jaký závěr lze vyvodit z tohoto faktu?

     Zřejmě nebylo třeba žádat o doražbu pamětních zlatníků pro potřeby příbramských slavností, jak umožňoval ministrův dopis z 6. července 1875 formulací, že jestliže bude poptávka po pamětních mincích větší, než bude možno uspokojit, je možné, aby ředitelství ohlásilo další potřebu mincí k doražbě. ("Sollte der Begehr nach der Gedenkmünze derart gross sein, dass die oberwähnte Zahl nicht für alle zureicht, hat die k. k. Direction den weiteren Bedarf zur nachträglichen Beischaffung anzuziehen.")

    To tedy znamená, že na základě všech zatím dosažitelných dokumentů je potvrzena ražba pouze 4500 kusů příbramských zlatníků a ani z pozdějších let nebyl nalezen žádný doklad o další ražbě pro potřebu Příbrami, pokud by se ovšem nedoložila doražba pro sběratelské nebo jiné spekulativní potřeby prováděná později přímo v režii vídeňské mincovny.

    Další archivní materiál se týká vyúčtování za ražbu pamětních zlatníků a způsobu jeho úhrady.

    Z dopisu ministerstva orby č. 1201/A. M. z 19. listopadu 1875 a k němu přiloženého vyúčtování vyplývá, že náklady na ražbu 4500 kusů příbramského zlatníku činí, ve stříbře 4545 zlatých. a dále 60 Fl v papírových penězích ( … in Silbergeld 4545 Fl. und 60 Fl. in Papiergeld.) Vlastní úhrada bude provedena tak, že Hlavní mincovní úřad si srazí příslušný obnos ve stříbře při úhradě nejbližší příbramské zásilky stříbra do mincovny a obnos 60 zlatých v papírech bude převeden z účtu příbramského závodu u ředitelství drobného prodeje horních výrobků [Bergwerks Produkten - Verschleise - Direction) na účet mincovny (Hauptmünzamt).

    Náklady na ražbu pamětních mincí byly tedy větší než jejich nominální hodnota, a to o 45 zlatých ve stříbře, což činí přesně jedno procento
z 4500 zlatých. Dalších 60 zlatých stály pravděpodobně kartónové krabičky a přepychové etue na mince určené pro prominenty a oficiální dary.

    Proto také asi horní ředitelství začalo po slavnosti účtovat dalším zájemcům za jednu pamětní minci 1,05 zlatého, aby tím snížilo vzniklý schodek a celkové výlohy na tisícimetrovou slavnost, s jejichž úhradou byly nemalé potíže, jak svědčí vleklá korespondence mezi Příbramí
a Vídní.

    Celkové výdaje na slavnost v Příbrami dosáhly částky 13 384 Fl 95 krejcarů. Ministerstvo je hornímu ředitelství uhradilo až v roce 1877, avšak odmítlo uhradit dopisem č. 5402/883 z 24. června 1877 náklad na pamětní mince rozdané horníkům přímo na slavnosti s odůvodněním, že jde
o výlohy sotva dvou tisíc zlatých, které byly pokryty ušetřenými mzdami ve slavnostní den!!!

    Ke konci roku 1877 byly tedy materiály a korespondence o tisícimetrové slavnosti odloženy jako uzavřené a vyřízené do archivu a žádná další korespondence o zlatnících se v dosud nalezených materiálech nevyskytuje.

    Pouze v roce 1879 se náhle objevují dva doklady týkající se opět mincí. Je to seznam potřeby pamětních mincí pro úředníky a dozorce horního ředitelství z 8. března 1879 pořízený na základě ministerského výnosu z 5. téhož měsíce a podepsaný radou Koschinem. Seznam obsahuje 50 zájemců, mezi nimi jsou opět známá jména Jeschke, Brož, Babánek, Novák atd. Na tento seznam reaguje ministerstvo orby dopisem č. 576/AM
z 8. května 1879, kterým sděluje, že pověřuje horní ředitelství, aby rozdělilo mezi zájemce mince, které byly do Příbrami poslány prostřednictvím berního úřadu (Steueramt) a vybralo od nich po dvou zlatých. Zde ovšem nejde o příbramské zlatníky, ale pravděpodobně o známé dvouzlatníky ražené k stříbrné svatbě císařského páru k 24. dubnu 1879. Zajímavé na tom je, že rakouský erár (ministerstvo financí) použil k distribuci těchto pamětních mincí nikoliv některého peněžního ústavu, ale berního úřadu.

VI. K problematice českého nápisu na příbramském zlatníku

Na obsah

    Jistě největší zvláštností na příbramském zlatníku je český opis. Kromě malého groše kutnohorského rytce, vlastence Jiříka z Řasné, z druhé poloviny 16. století, je český opis na habsburské minci, byť i jako pouhý překlad německého opisu, naprostou výjimkou.

    Tento fakt je zdrojem řady domněnek a úvah. Proto se asi i někteří numismatikové domnívali, že příbramský zlatník není ve skutečnosti mince, ale medaile nebo žeton, protože na nich se české nápisy objevovaly častěji.

    Co vedlo rakouskou byrokracii k českému nápisu na této minci? Analogii s uherskými ražbami nelze použít, protože si Maďaři už v revolučním roce 1848 vynutili maďarské opisy na některých mincích. Byl to tedy odvážný návrh některého, pro nás anonymního českého vlastence
v Příbrami, ve vídeňské vládní mašinérii nebo v mincovně? Nebo to bylo určité gesto vůči havířům s cílem utlumit narůstající národnostní
a sociální vření, které lze vycítit z citovaných článků soudobých novin? Nebo jeden z nepatrných ústupků ve složité zahraniční i vnitřní situaci Rakouska, zapadající do spekulativních snah vídeňské vlády dohovořit se s Čechy v obavách před sílícím Pruskem, nedávným vítězem
od Hradce Králové a Sedanu? Tomu ovšem neodpovídá v té době trvající tvrdá centralizace německé Vídně ani v podstatě celková německá atmosféra ve vedenní horního závodu v české Příbrami.

    Vzhledem k tomu, že zatím nebyly nalezeny materiály, které by zcela průkazně dokumentovaly historickou skutečnost, zůstává tato podstatná otázka neuzavřená a zasloužila by si jistě ke své naprosté ojedinělosti v moderním habsburském mincovnictví zcela jednoznačné objasnění.

    Avšak přesto je možné, vynecháme-li zatím dosud ničím nepodložené úvahy, vyvodit z archivních materiálů, které jsou dnes po ruce, určité závěry, do značné míry věrohodné.

    Nejpravděpodobnější se zdá, že rozumovým podnětem k umístění českého opisu na zlatníku byl ten prostý fakt, že mince byly z největší části určeny jako prakticky jediná odměna a vyznamenání pro základní masu příbramských horníků neznajících německý jazyk.

    V dosažitelných dokumentech se o českém opisu na minci zmiňuje jako první ministr Mannsfeld v dopise z 6. července 1875 v souvislosti se zařizováním její ražby u ministra financí, kdy píše, že jde o stříbrné mince rovnající se vzhledem i hodnotou jednomu c. k. zlatému s pamětním nápisem v německé a české řeči namísto znaku ( . . . "statt des Wappens mit der Gedenk - Inschrift in deutscher und böhmischer Sprache." ).

    Protože uváděný Mannsfeldův dopis obsahující řadu podrobných připomínek a konkrétních instrukcí je reakcí na příbramský návrh tisícimetrových slavností, je skutečně víc než pravděpodobné, že návrh na umístění českého opisu na minci, podobně jako příbramský požadavek vytištěni značné části výtisků programu oslav i v českém jazyce, vyšel z Příbrami.

    Je sice pravda, že vedení horního závodu v čele s ředitelem Jeschkem bylo navenek v podstatě německé nebo spíše poněmčelé, ale byla
v něm i celá řada vedoucích a vlivných úředníků hlásících se více nebo méně otevřeně k české národnosti. Bezpochyby to byli horní radové, správci dolů, naddůlní i jiní vysocí funkcionáři jako Jan Novák, Karel Brož, František Babánek, Václav Pokorný, Čermák, Hošna a další. Vždyť nakonec i sám Jeschke byl jen poněmčený Ježek a horní rada Koschin je často psán v dobových dokumentech česky jako Košin nebo Košín. Lze se tedy právem domnívat, že i tato skutečnost mohla sehrát kladnou úlohu v návrhu na český překlad německého opisu na pamětním příbramském zlatníku.

    Potom už záleželo na tom, jak tento návrh přijmou ve Vídni, zejména ministr orby, který odpovídal jako resortní ministr za připravované slavnostní akce v Příbrami a který také osobně informoval vládu a dvůr včetně samotného císaře.

    Bylo možná šťastnou náhodou, že ministrem orby se stal nedlouho před zářijovými slavnostmi v Příbrami právě hrabě Jeroným Mannsfeld, který byl jmenován do této funkce 21. května 1875. Tehdejší "Pražsky denník" věnoval jeho jmenování dva články, a to v sobotu 22. května 1875 pod nadpisem "Nový ministr orby" a ve středu téhož měsíce "Náš nový ministr orby".

    V obou článcích českého měšťáckého listu je napsán velice loajálně, na dnešní měřítka až přehnaně, životopis nového ministra a je vyjádřena radost, že právě tento muž bude stát v čele tak důležitého ministerstva. V Mannsfeldově biografii se uvádí, že jde o nejstaršího syna majitele panství v Dobříši, který osobně toto panství úspěšně řídí, který zasedá v českém sněmu a je jako vynikající odborník - členem České zemědělské rady, kde šíří pokrokové myšlenky a osvětu mezi zemědělci. Dále pak článek pokračuje: "Zastával také po více roků ouřad purkmistra v městě Dobříši, jehož je čestným občanem . . . je to muž přeušlechtilého srdce a pevné vůle, co ctitel milého jazyka našeho mateřského, jemuž nejen
v mládí svém se pilně učil, ale jejž i v dospělém věku svém pěstoval a pěstuje . . . "

    Odmyslíme-li si dobový nátěr oslavných tirád v těchto článcích, zůstávají fakta, že Mannsfeld, ač bezpochyby příslušník ryze německé šlechty, žil léta uprostřed čistě českého prostředí nedaleko Příbrami, které musel do určité míry respektovat ne snad z citových důvodů, ale protože potřeboval politickou podporu českých politiků i voličů v prosazení do vysokých funkcí jak v zemských, tak v říšských orgánech.

    Zdá se však, že jako člověk byl snad i přístupnější některým demokratičtějším proudům. Ukazuje to jeho zamítavé stanovisko k příbramskému návrhu na zvláštní pamětní ražbu jen pro císaře a korunního prince, ohled na horníky, kteří se nemohli zúčastnit slavnosti, s doporučením přesto jim přidělit pamětní zlatníky a konečně i jeho přípitek na banketu v Příbrami, kde mimo jiné řekl: "Věnujme dnešního dne přátelskou vzpomínku tisícům a tisícům rukou, které neznámy a nejmenovány na tomto místě pracovaly . . . "

    Mannsfeldovu úlohu v otázce českého nápisu na příbramském zlatníku nelze jistě přeceňovat, ale je zcela možné, že při svém bezpochyby značném vlivu na vídeňskou vládu i dvůr mohl kladně zapůsobit v prosazení této neobvyklé záležitosti.

    Jisté je, že o třináct let později, za ministra orby hraběte Falkenhayna, při ražbě kutnohorského dvouzlatníku pro další jubileum slavných českých dolů bylo použito opět osvědčené tradiční nadnárodní a neutrální latiny.

    Nakonec však je nutné znovu zdůraznit, že jde jen o jednu z možných hypotéz, kterou by bylo potřeba potvrdit zcela průkaznými dokumenty, pokud vůbec takové materiály existují.

VII. Další osudy pamětních mincí

Na obsah

    Zajímavé jsou i další osudy příbramských zlatníků. Zachovalost, v jaké se dodnes tyto mince objevují, dokazuje, že se do normálního oběhu prakticky nedostaly. V podstatě se zachovaly dvě odlišné základní skupiny mincí.

    Poměrně mnoho zlatníků je bezvadné kvality, někdy i s ražebním leskem. Druhá početná skupina minci má různá ouška, dírky nebo stopy
po nich a je obyčejně, zřejmě nošením, více či méně otřelá. Některé zlatníky jinak bezvadné jakosti mají drobné deformace hran, zdá se však, že
ty vznikly nikoliv následným poškozením, ale již manipulací při výrobě, pravděpodobně při ražbě opisu hesla a ozdoby do hrany mince.

    Uvedená fakta svědčí o tom, že zlatníky se dostaly, tak jak je horníci a ostatní ze slavnosti přinesli, do truhel, zásuvek stolů a kredencí mezi vzácné rodinné památky a cennosti děděné z pokolení na pokolení. Část těchto zlatníků si však staří havíři dali upravit jako přívěsek k řetízkům
a hodinkám a nosili je na vestě nedělních šatů nebo na parádním kroji jako cennou osobní upomínku a svéráznou dekoraci.

    V té souvislosti se také říká, že zlatníky se dávaly zemřelým havířům do hrobu. Jistě se takové ojedinělé případy stávaly, ale spíše jako výjimky. Podle vyprávění MUDr. Šedivého z Příbrami oba jeho dědové-horníci byli pohřbeni ve slavnostní hornické uniformě, na prsou čáku,
v pravé ruce švancaru a v levé dlani příbramský zlatník.

    Určité, nikoliv malé množství příbramských zlatníků však bylo v rodinách, v kterých nikdy žádny horník nežil. Jde zejména o rodiny učitelů, lékařů a vůbec inteligence, dále pak o živnostníky, sedláky a mlynáře z Příbrami a okolí. Mnohé exempláře mincí se dostaly do těchto nehornických rodin nepochybně až po slavnosti a během pozdějších let. Lze však soudit, že nemalá část z nich přešla do jejich rukou už přímo
v průběhu slavnostního dne bezprostředně po jejich rozdělení havířům, kdy mnozí tímto darem nespokojení horníci zlatník okamžitě vyměnili nebo spíše prodali majetnějším zájemcům, kterých při omezeném množství těchto pamětních ražeb bylo jistě nemálo. Svědčí o tom poznámka učitele a regionálního historika Karla Valty ve vzpomínkovém článku "Nejhlubší důl světa" v příbramském časopise pro mládež "Od stříbrných hor" z roku 1931. Opíraje se tu o vzpomínky přímých účastníků píše, že horníci byli podělováni v uznání vykonaného veledíla po jednom penízi
a sarkasticky dodává: "Jak vidno, rakouská vláda příliš štědrou k hornictvu nebyla. Pamětný zlatník měl cenu asi 1.25 z1. r. m."

    Tady určitě nejde o úředně stanovenou hodnotu nebo kurs, protože to zcela odporuje soudobému úřednímu sdělení ministerstva orby. Jde však o cenu ustanovenou podle výše poptávky na jakémsi improvizovaném numismatickém trhu vzniklém přímo na slavnosti okamžitě
po rozdělení mincí mezi havíře, kterou jim za zlatník nabídli četní zájemci z nehornických kruhů. Havíři si tak mírnou přirážkou několika krejcarů alespoň přivydělali na máz piva (1,415 l), které stálo podle soudobého inzerátu v "Horymíru" od 18 do 20 krejcarů a na které si po únavné parádě do některé z havířských hospůdek určitě zašli. Vždyť často jim na sklenici piva ani nezbývalo. Ne nadarmo se v jedné z dobových hornických písní zpívá: "Havíři, havíři, jak se asi máte, za těch pár krejcarů, co si vyděláte..."

    I když následkem přesunu a stěhování obyvatelstva za sto let, která uplynula od ražby zlatníku, je rozptyl mincí velký, přece se stále , ještě
v rodinách na Příbramsku tyto zlatníky nacházejí a ještě doslova před několika lety to byla téměř běžná mince, za kterou se dávalo maximálně 40-50 Kčs.

    Pokud jde o skutečnou vzácnost příbramského zlatníku na numismatickém trhu, je vyjádřena cenami v různých obdobích, V roce 1914 prodával známý sběratel a obchodník mincemi Chaura tento zlatník za čtyři rakouské koruny. Podle údajů Polívkových za první republiky se prodával za 40 Kč, v letech 1945-53 za průměrnou cenu 400 Kčs. Je možné dodat, že na aukcích v letech 1973-4 dosahoval průměrně až tří tisíc korun.

    To však nevadí moderním "hledačům pokladů" ještě občas ošidit většinou staré nevědomé lidi a vymámit z nich zlatník doslova za babku. Máme při tom ošklivý pocit, že majitelé, obyčejně staří důchodci, byli na této minci okradeni dvakrát. Pradědové a dědkové kdysi rakouskou monarchií, vnuci a pravnuci nyní nesvědomitými sběrateli. Je pochopitelné, že tuto dnes opravdu vzácnou minci chce mít každý sběratel. Avšak neměli bychom nikdy zapomínat na základní pravidla etiky opravdových numismatiků.

VIII. Ještě jedna numismatická památka s roku 1875

Na obsah

    V numismatické veřejnosti není příliš známé, že příbramský zlatník nebyl jedinou ražbou na dosažení 1000metrové hloubky.

    Existuje ještě jedna numismatická památka, kterou je pamětní medaile ze slitiny olova, druhého hlavního kovu příbramských dolů.

    Popis medaile:

    Průměr 30 mm, síla vyvýšené hrany 2 mm.

    Na líci uprostřed v kruhu silně plastické poprsí sv. Barbory, která drží v pravé ruce kalich, v levé ratolest.

    V mezikruží zleva je opis: "PAMÁTKA ZASVĚCENÍ 1000 M. DOLŮ ALBRECHTOVÝCH V PŘÍBRAMI 1875".

    Na rubu uprostřed v kruhu jsou opět plasticky vystupující zkřížená hornická kladívka, nad nimi nápis: "GLÜCK AUF!", pod nimi česky nápis: "ZDAŘ BŮH!"

    V mezikruží na rubu je pak nápis zleva doprava: "ANDENKEN A. D. EINWEIHUNG D. 1000 M. ALBRECHTS SCHACHT'S IN PŘIBRAM" - rozdělovací znaménko, pěticípá hvězdička.

    Medaile je vyrobena z tzv. tvrdého olova (slitina olova s antimonem).

    Váha 7,45 gramů.

    Medaile má ouško k zavěšení, které je její původní součástí.

    Autor je neznám.

    Rovněž tak výrobce, kterým byla podle celkové fabrikace medaile pravděpodobně některá z firem, které v té době vyráběly svátostky
a medailky pro poutníky na Svatou horu.

    Celkem pěkná medaile má tu zvláštnost, že v textu opisu je závažná chyba.

    Jméno dolu sv. Vojtěcha, německy Adalbert, bylo pravděpodobně jazykovým omylem zaměněno za Albrecht.

    Tato velmi zajímavá dobová ražba je z hlediska počtu dochovaných kusů určitě mnohem vzácnější, než samotný příbramský zlatník.

    Kromě těchto vzácností však při denní všední práci doprovázela havíře ještě řada dalších zajímavých kovových ražeb - účelových známek, sloužících různým potřebám. Byly to především různé evidenční a pracovní známky, dále pak známky na pivo nebo polévku v hornických kantýnách.

    Jedna z nejdůležitějších, která nejednou provázela havíře doslova až do samého konce života, byla evidenční, tzv. fárací známka. Byl to čtverec vystřižený z mosazného nebo pozinkovaného plechu se skosenými rohy o průměru asi 34 mm s jednostrannou ražbou. Uprostřed byl vyražen v prohloubeném kruhu rakouský dvouhlavý orel, nalevo od něho písmeno G a vpravo římská číslice II. Pod orlem pak evidenční číslo
a nad znakem pětimilimetrový kulatý otvor pro zavěšení. Písmeno a číslice G II znamená Grube II (jáma II), což byl právě důl Vojtěch. Trojmístné číslo na známce bylo evidenčním číslem horníka, pod jakým byl zapsán ve všech evidenčních a pracovních seznamech a výkazech. Tyto známky dostávali horníci ve známkovně (cáchovna) a odevzdávali je před sjížděním do šachty v lampárně výměnou za svůj kahan. Tam visely, dokud havíř nevyfáral na povrch a známku nedostal výměnou za lampu zpět. Fárací známky tak sloužily evidenci, kdo je na šichtě dole v podzemí,
a při neštěstí signalizovaly, že horník nevyfáral, že zůstal někde dole v jámě. Nejednou známka zůstala opuštěná, když horník zahynul v podzemí a ze šichty se už nevrátil.

    Druhou zajímavou ražbou, výtvarně pěkně provedenou, je pracovní známka na 1 vozík (hunt) vytěžené rudy dodané do úpravny. Ražba
o průměru 22 milimetrů je provedena bud v mědi nebo v mosazi. Na líci v perlovém kruhu je uprostřed vyobrazení důlního vozíku s označením číslice -1- nad ním a pod ním je nápis PŘIBRAM. Na rubu pak jsou uprostřed zkřížená hornická kladívka v kruhu a okolo v mezikruží nápis
K. K. AUFBEREITUNGS = INSPECTION. Rovněž tato známka má otvor pro navlečeni na drát nebo nějaký hřebík nebo háček.

    Tyto ražby, všední kovoví svědkové uplynulých dob, jsou dnes rovněž vzácnými památkami a opravdoví sběratelé se s nimi rádi potěší,
i když jde jen o tak zvané okrajové ražby. Proto poslední z nich spolu s rubem příbramského zlatníku umístila příbramská pobočka ČNS jako svůj znak na dopisní papíry pobočky.

IX. Závěrem

Na obsah

    Z numismatického hlediska je příbramský zlatník příkladem, že opravdové numismatice nemůže stačit zkoumání mincí jen z hlediska jejich hmotné hodnoty nebo pouhého popisu bez ostatních souvislostí, neboť dokumentární historická hodnota mnohých mincí jako konkrétního hmotného dokladu dané doby je nesrovnatelně vyšší a nesouměřitelná.

    Pro numismatiku z toho vyplývá, že u všech ražeb, včetně současných regionálních a podnikových medailí, žetonů a různých známek, by měla být soustavně zpracovávána podrobná dokumentace, a to včas, dokud jsou k dispozici všechny dostupné údaje o autoru, výrobci, počtu ražených kusů, složení kovu, váze, ceně, popisu příležitosti, pro kterou byla ražba vydána, kdo ji dostával a za jakých podmínek. V hornictví
i nadále vznikají desítky příležitostných ražeb k různým událostem. Už nyní bude obtížné zpracovat např. fundovaný přehled a soupis desítek ražeb uranového průmyslu za třicet let jeho existence se všemi potřebnými údaji. I když pravděpodobně ani jedna z nich nedosáhne proslulosti příbramského zlatníku, jde v každém případě o důležitý dokument doby, který by neměl zapadnout. Právě numismatici by se měli systematicky starat v okruhu své činnosti, aby všechny numismatické památky naší doby i s podrobnou dokumentací zůstaly zachovány pro příští generace.

    Od památných událostí na příbramských dolech a od ražby příbramského zlatníku uplynulo sto let. Za tu dobu prošly příbramské doly pohnutou a bohatou historií. Po stagnaci a hlubokém úpadku, kterými doly strádaly od posledního desítiletí XIX. století a zejména v období první světové války a těžké hospodářské krize třicátých let tohoto století, se příbramské dolování zvedlo k novému rozkvětu až s příchodem osvobození z fašistické okupace v roce 1945. Od té doby procházejí novým, mohutným a netušeným rozvojem. Na příbramských dolech dnes hospodaří dva národní podniky, Rudné doly a Uranové doly v Příbrami.

    Za uplynulých sto let došlo k převratnému posunu základních hodnot. Tak jako se v září roku 1875 dívali mnozí horníci s despektem
na příbramský zlatník jako na ubohou odměnu za svou celoživotní dřinu a dnes je tato mince vzácným a hledaným předmětem, tak převratně se změnilo i celé postavení hornického povolání. Kdysi, přes honosné parády, bylo hornické povolání téměř na samém konci sociálního žebříčku. Dnes, v socialistické společnosti, stojí na jednom z nejčestnějších míst. Za rakouské monarchie tvořili horníci na parádách, kam chodili často
z donucení, jen malebnou stafáž při církevních svátcích nebo oslavách císaře pána. Teprve dnes mají svůj vlastní opravdový svátek,
Den horníků, a jsou sami sobě pány a hospodáři. Jestliže při takové mimořádné příležitosti, jako bylo dosažení 1000metrové hloubky, byla udělena jen dvě vyznamenání, a to pouze řediteli a symbolicky také jednomu z dozorců, dnes jsou každoročně vyznamenávány desítky nejlepších lamačů, hlubinářů a příslušníků všech ostatních hornických profesi nejvyššími rezortními a státními vyznamenáními, řády a poctami.

    Horníci žijí v nových sídlištích plných slunce a zeleně. Už téměř zmizely přikrčené, malé a uvnitř tmavé havířské domky a chalupy; které tvořily ještě nedávno celé souvislé uličky a čtvrti na periferii Příbrami a Březových Hor. Pokud zůstaly, jsou dnes přestavěny a přizpůsobeny modernímu soudobému bydlení.

    Jedna z mála v původním stavu zachovalých typických hornických chalup, krytá šindelem a s původním rázovitým interiérem, patří potomku staré hornické rodiny, členu naší pobočky A. Pilousovi, který ji přenechal budoucímu hornickému muzeu v přírodě. Tento svérázný hornický skanzen bude na Březových Horách vybudován z některých opuštěných provozních budov a části podzemí uzavřeného dolu, kdysi šachty Františka Josefa I.

    Doly jsou dnes vybaveny nejmodernější technikou a bezpečnostním zajištěním. Navždy zmizela nejtěžší ruční dřina. Také hloubka 1000 metrů na Vojtěchu byla dávno překonána. Do 21. července 1971 byla v Evropě nejhlubší se svými 1579,5 metry jáma Prokop. Od tohoto okamžiku převzaly štafetu hlubinných rekordů Uranové doly jámou 17 - S, která v tomtéž roce dosáhla hloubky 1681,8 metrů pod povrchem země a 1183,8 metrů pod úrovní Jaderského moře. Ani na tom se však vývoj nezastavil. Podle nejnovějších údajů ředitelství příbramského závodu Uranových dolů se v současné době dosáhlo hloubky již kolem 1700 metrů a v polovině prosince se na šachtě S - 16 dosáhne plánované hloubky 1834 metrů.

    Vedení Uranových dolů nezapomíná ani na staré tradice. Při různých slavnostních a jubilejních příležitostech a dosažení mimořádných pracovních úspěchů se razí četné pamětní medaile. Jedna z takových medailí byla ražena právě po dosažení hloubky 1650 metrů na jámě 17 - S
v roce 1971. Jde o masivní leskle pobronzovanou medaili o průměru 50 mm. Na líci je zobrazen horník pracující v ochranném obleku se sbíječkou. Po obou stranách postavy je rozdělený letopočet 19-71. Na obvodu v mezikruží je opis: URANOVÉ DOLY V PŘÍBRAMI. Na rubu je uprostřed vyobrazení krokvice na měření hloubek (olovnice) s hornickými zkříženými kladívky a závažím, ukazujícím na dosaženou hloubku 1650 metrů. Dokola pak je nápis: NEJVĚTŠÍ HLOUBKA - JÁMA 17 - S. Medaile byla ražena v omezeném počtu, především pro 25 člennou hlubinářskou partu V. Ichy, která tohoto rekordu dosáhla. Podle informací se připravuje ražba další medaile při dosažení plánované hloubky 1834 metrů na zmíněném již dole S - 16.

    Také stoleté výročí dosažení tisícimetrové hloubky na dole Vojtěch nezůstalo bez povšimnutí. Ve dnech 3. a 4. září 1975 se konaly v Příbrami velké oslavy tohoto významného výročí. Rudné doly uspořádaly za účasti mnoha oficiálních hostí a důlních odborníků z celé republiky dvoudenní slavnostní konferenci věnovanou této události, historickému vývoji i další budoucnosti příbramského dolování. Byl vydán sborník referátů z této konference a příležitostný odznak. Účastníci konference se zúčastnili také vernisáže výstavy "Příbram historická", uspořádané při této příležitosti okresním muzeem. Řada z nich v průběhu druhého dne konference sfárala do hloubky 1000 metrů na historické třicáté patro dolu Vojtěch, prohlédla si mineralogické muzeum a budoucí skanzen na Březových Horách.

    Vyvrcholením důstojných oslav bylo udělení Řádu práce Důlnímu provozu Rudných dolů na Březových Horách, a to při příležitosti oslav 100. výročí dosažení tisícimetrové hloubky v tomto revíru.

    Celý průběh příbramského jubilea komentoval denní tisk, ostatní sdělovací prostředky a odborné časopisy u nás i v cizině. V rakouském Leobenu k tomuto výročí vyšla práce J. Schenka.

    Vzpomínku na tuto vynikající událost spojenou s ražbou proslulého příbramského zlatníku považovala za svou záležitost také pobočka České numismatické společnosti v Příbrami. Dala pro společné výročí razit stříbrnou medaili připomínající toto významné jubileum.

    Na líci medaile je zobrazena stylizovaná budova historického dolu Vojtěch s kouřícím komínem jako symbolem, že důl je stále ještě v provozu. V popředí budovy je část městského znaku horního města Březových Hor, znázorňující dolování stříbra. V pravém dolním rohu budovy je značeno A. P, v levém J Č. Líc má opis: VOJTĚŠSKÝ DŮL NA BŘEZOVÝCH HORÁCH 1779-1975.

    Na rubu je uprostřed ve vavřínovém věnci sedmiřádkový nápis: 1875 / ČESKÁ / NUMISMATICKÁ / SPOLEČNOST / POBOČKA / PŘÍBRAM / 1975. V mezikruží mezi věncem a perličkovým okrajem medaile pak opis: UPOMÍNKA NA DOSAŽENOU KOLMOU HLOUHKU 1000 METRŮ. Začátek a konec opisu oddělují dole zkřížená hornická kladívka mezi kterými je rovněž signum A. P.

    Ražbu provedla Státní mincovna v Kremnici v září a říjnu 1975. Autorem medaile je akademický sochař Andrej Peter z Kremnice. Grafický návrh vytvořil příbramský umělec, grafik Jan Čáka. Raženo bylo celkem 1863 kusů ve velikosti, váze a jakosti příbramského zlatníku. (Průměr
29 mm, průměr. váha kusu 12,34 g, kov Ag 900/1000.)

    Medaile byla určena především pro účastníky oslav, pro dlouholeté vynikající pracovníky Rudných dolů a reprezentační účely tohoto podniku. Část zůstala pro zájemce z řad numismatiků. Jednu z prvních medailí obdržel prezident republiky od zástupců Rudných dolů při přijetí hornické delegace.

    Vydáním pamětní medaile, která má velký ohlas, se pobočka ČNS v Příbrami připojila k jubilejním oslavám způsobem jistě nejvhodnějším.

     Rovněž tato práce, jejíž zkrácená verze byla přednesena již v březnu t. r. na jarní aukci příbramské pobočky ČNS, je věnována stoletému výročí dosažení 1000metrové hloubky a stejnému výročí ražby příbramského zlatníku. Jejím cílem je nejen vzpomenout a oživit v širších souvislostech tyto i pro numismatiku významné události, ale sklonit se současně s hlubokou úctou před minulými generacemi pro dnešní veřejnost již anonymních tisíců příbramských horníků, jejichž usilovná, tvrdá a nebezpečná práce slavila před stoletím nevídaný světový triumf statečnosti, technické zdatnosti a nesmírné vytrvalosti prostých českých havířů a důlních techniků. Jejich veliké úsilí pomáhalo spoluvytvářet pevné základy pro úspěšnou práci dnešní havířské směny, která - zbavena sociálního a národnostního útisku i tíživých existenčních obav - šíří nadále slávu příbramského dolování, které přivedla k novému, zcela netušenému rozkvětu.

X. Použitá literatura a ostatní prameny

Na obsah

B a b á n e k  František, Příbramské doly na stříbro a olovo, pamětní spis, Příbram 1878 (český překlad z německého originálu z r. 1875), str. 13, 15, 47, 54, 55, 87, 88.

B a r t ů n ě k  Josef, Ze vzpomínek starého rodáka březohorského, časopis Od stříbrných hor, roč. IV, Příbram, čís. 1 z 15. 9. 1931, str. 10-11 (Dosažení 1000 m hloubky na dole Vojtěch).

C e j n e k  Josef, Österreichische Münzprägungen von 1705-1935, Wien, str. 87.

Č e r m á k  K. - S k r b e k  B., Mince království Českého za panování rodu Habsburského od r. 1526, díl II., str. 991 a 998.

D i v i š  Julius, Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami, Praha 1926, str. 13, 49, 50, 54, 55, 179, 204, 205, 294.

E r n s t  Karl, Von Bergwerksmünzen, Österreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen, Jahrg. XXXIII, 1885 Wien, čís, VIII, str. 101, čís. IX, str. 122 a 124, dále čís. X, XII, XVI, str. 135, 167, 234.

H o j d e n  Karel, Hornické písně, Rudné doly Příbram 1973

J a e c k e l  Peter, Die Münzprägungen des Hauses Habsburg 1780-1918, Münzen und Medaillen A. G. Basel 1965, položka čís. 365

J e ž e k  Vladimír, Historie dobývání stříbra, olověných a železných kovů na Příbramsku, Sborník referátů slavnostní konference ČVTS RD Příbram, září 1975.

K a t z  Viktor, O mincích výtěžkových, Věstník Numismatické společnosti česko-slovenské, roč. II, čís. 4, Praha 1920, str. 87.

K u b á t  Jaroslav, Snahy o založení mincovny v Příbrami v 16. století, Num. listy, roč. XXVI, čís. 1, Praha 1971, str. 1-12.

P o 1 í v k a  Eduard, Pamětní mince Františka Josefa I. z let 1848 až 1892, Num. listy, roč. VIII, čís. 6, Praha 1953.

P o 1 í v k a  Eduard, Mince Františka Josefa I. 1848-1916, Praha 1960

S a k a ř o v á - M a 1 á  Alena, Příbram a pražská mincovna, Oblastní muzeum Příbram 1972.

T e s k a  František, Březové Hory v minulosti a přítomnosti, Od stříbrných hor, roč. II, Příbram č. 1 z 15. 9. 1929, str. 24.

V a 1 t a  Karel, Nejhlubší důl světa, Od stříbrných hor, roč. IV, čís. 2 z 15. 10. 1931, Příbram, str. 23-28.

V a 1 t a  Karel, Bývalé hornické parády, Od stříbrných hor, roč. , IV, čís. 7 z 7. 3. 1932, Příbram.

V a I t a Karel, Po stopách utrpení a slávy hornictví na Příbramsku, Příbram 1936, str. 401-407.

Dělnické listy, časopis sociálně demokratický, tiskem Dr. Ed. Grégra v Praze, čís. 17 z 1. září 1875, Z Bohutína u Březové Hory, původní dopis a čís. 18 z 16. září 1875, článek Příbramské doly (Univerzitní knihovna Praha).

Hornický kahan, časopis Rudných dolů n. p. Příbram, roč. XIX, čís 34 z 10. září 1975, důstojná oslava významného jubilea, článek o slavnostní dvoudenní konferenci 3. a 4. září 1975.

Horymír, týdeník zábavný a poučný, ročník 1875, Příbram, číš. 26 z 26. 6., první oznámení o připravované slavnosti, čís. 28 z 10. 7., další článek o připravované slavnosti, čís, 32 ze 7. 8., K slavnosti 1000metrové v Příbrami a Bř. Hoře (program), čísla 38 až 42 z 18. 9. až 16. 10. 1000metrová slavnost v Příbrami.

Österreichische Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen, Jahrg. XXIII, Wien 1875, čís. 10, str. 103, Metrisches Mass, čís. 33 z 16. 8., str. 346, Aus Program . . . , čís. 36 z 6. 9., str. 383, Notizen: Geschichtsgulden zur Erinnerung . . . , čís. 39 z 27. 9., str. 409-412, Das Bergfest in Příbram a str. 416, Amtliches: Auszeichnungen in Přibram . . .

Pražsky deník, roč. 10 (1875), sobota 22. 5., článek Nový ministr orby, středa 26. 5. Nový náš ministr orby, neděle 12. 9. Příbramské doly, středa až pátek. 15., 16. a 17. 9. O slavnostních dnech příbramských . . .

Rudé právo, č. 210 z 6. září 1975, Praha, Srdečné setkání na Pražském hradě, článek o přijetí hornické delegace ke Dni horníků, a č. 224 z 20. září 1975 článek Udělení Řádu práce důlnímu provozu Březové Hory, Rudné doly Příbram.

 

Složka 1000metrová slavnost v roce 1875 - podnikový archiv Rudných dolů, národní podnik, Příbram:

887/A. M. An die k. k. Berg- Direction in Příbram, dopis ministra orby hornímu ředitelství z 6. července 1875 s osobním podpisem ministra Mannsfelda obsahující ve 12 bodech ministrovy připomínky k programu slavnosti navrženému horním ředitelstvím v Příbrami.

Bemerkungen zur Durchführung des Programmes. Poznámky k provedení programu sepsané výborem pro slavnost na ředitelství v Příbrami na základě ministrova dopisu z 6. 7. 1875 z. Z. 887/A. M.

1142/A. M. An die k. k. Berg - Direction in Přibram z 25. srpna 1875, dopis hornímu ředitelství v Příbrami podepsaný sekčním šéfem ministerstva orby Schröckingerem, obsahující sdělení o zaslání 4340 pamětních zlatníků do Příbrami a směrnice, jak je rozdělit.

Vertheilungs - Ausweis k dopisu ministerstva Nro. 1142/A. M., příloha tohoto dopisu obsahující rozdělovník slavnostních spisů a pamětních zlatníků ministerstvem orby ve Vídni.

Z 4944/1875 Ausweis über vertheilte Festschriften und Geschichtsgulden, 81 stran seznamu čestných hostů a zaměstnanců příbramských dolů a hutí podělených slavnostními spisy a pamětními mincemi na příbramské slavnosti, včetně dílčích seznamů dodatečně podělených zaměstnanců, kteří se slavnosti 14. září nemohli zúčastnit, seznamy prodaných mincí a rekapitulace k těmto seznamům.

Návrh na oznámení ( inzerát ) do časopisu Horymír o možnosti zakoupeni pamětního zlatníku ze dne 22. dubna 1876, příloha ke spisu Z 5204/1875.

Z 5132/878, inventurní doklad z 29. září 1876 o počtu pamětních zlatníků zbylých v pokladně a Summarischer Ausweis ad No. 1461 Bg K. k. Bergverwaltung Příbram den 30. August 1876, tj. seznamy jednotlivců, kteří na vyzvání horní správy projevili zájem o dodatečné zakoupení pamětních mincí ležících v pokladně podle inventury Z 5132/876.

1201/A. M. An die k. k. Berg - Direktion in Přibram, dopis ministerstva orby hornímu ředitelství v Příbrami z 19. listopadu 1875 obsahující způsob vyúčtování 4500 kusů pamětních zlatníků ražených pro slavnost vídeňskou mincovnou a způsob úhrady mezi ředitelstvím v Příbrami a mincovnou.

2560/Příbram, žádost horního ředitelství ministerstvu orby z 2. května 1877 o slevu nebo dotaci na úhradu výdajů na tisícimetrovou slavnost.

5402/883 odpověď ministerstva orby ve Vídni Příbrami z 24. června 1877 na dopis ředitelství č. 2560 z 2. 5. 1877.

576/A. M. dopis ministerstva orby hornímu ředitelství v Příbrami z 8. května 1879 o zasláni 50 pamětních minci - dvouzlatníků ke stříbrné svatbě císařského páru na základě žádosti horního ředitelství v Příbrami ze dne 8. března téhož roku.

Kassa-Rechnung des přibramer k. k. Hauptwerkes 1875 (pokladní kniha horního ředitelství), str. 57, položka 7 29/162, příjem 4340 pamětních zlatníků - podnikový archiv Rudných dolů Příbram.

Účetní zpráva vedení Příbramského c. k. a spolu těžařského horního závodu na stříbro a olovo pode jménem sv. Karla Boromejského v letech 1873, 1874, 1875 a dodatky z roku 1876 z c. k. dvorní tiskárny ve Vídni 1876 - podnikový archiv Rudných dolů Příbram.

Příbram září 1975.

Na obsah